Déšť toho večera nepřišel nečekaně. Byl ve vzduchu už od rána – v tichu mezi slovy, v pohledech, které se míjely, v pocitu, že něco končí, i když to nikdo neřekl nahlas. Když vyšla z domu, nebe už plakalo za ni. Šla pomalu, bez cíle. Pod nohama jí křupal mokrý asfalt a každý krok byl jako rozhodnutí, které už stejně padlo dávno předtím. Držela deštník, ale spíš ze zvyku. Voda si stejně vždycky najde cestu – do vlasů, do kabátu… i do srdce.
A pak ho uviděla. Starý lampový sloup, stojící uprostřed parku. Jeho světlo bylo jiné než ostatní. Ne studené. Ne vzdálené. Bylo teplé… jako by vědělo.
Zastavila se pod ním. Kapky deště se ve světle měnily v malé zlaté jiskry, které dopadaly na zem a mizely. Jako vzpomínky. Jako všechno, co mělo trvat déle, ale nezvládlo to. Poprvé za ten den se nadechla doopravdy. Uvědomila si, že ten smutek není konec. Je to jen prostor. Prázdné místo, do kterého se může vejít něco nového.
Někdo nový. Možná ona sama. Stála tam dlouho. Ne proto, že by čekala. Ale protože už neutíkala. A v tom tichu, mezi deštěm a světlem, se něco nepatrného změnilo.
Ne svět. Ne minulost. Ale ona. Udělala krok vpřed. Pak další.
A tentokrát nešla pryč. Šla za sebou .
